Před mnoha lety mi zemřel můj děda. Měl jsem ho rád. Z jeho životní moudrosti dodnes čerpám inspiraci. Občas se mi stává, že vnímám jeho přítomnost. Nikomu to nepotřebuji dokazovat, nikoho o tom nepotřebuji přesvědčovat. Jen o tom vždy přemýšlím a říkám si, že smrtí život toho vzácného člověka neskončil.

Moje osobní cesta vedla ke křesťanství. Jako teenager jsem uvěřil v Boha, tedy spíše Bohu, a tak vnímám, že moje tušení o životě po smrti je správné… Prostě Bůh je Bohem živých, smrtí život nekončí, ani vztahy se smrtí netrhají, pouze proměňují. Když hovořím na pohřbech, mám silnou tendenci vlévat přítomným naději, že tam, kam svého blízkého dnes doprovázíme, on jednou, až přijde náš čas, bude čekat. Že to je opravdu poslední rozloučení, protože až se potkáme, žádné další loučení nebude.

Podle svědectví Bible Ježíš vzkřísil několik lidí zpět k životu. Bylo to svědectví pro nás. Chtěl, abychom pocítili jeho moc, se kterou jako Bůh život dává, doprovází i přivádí k sobě. On sám pak zemřel a vstal z mrtvých, aby nám ukázal, že naše naděje na „život po tomto životě“ je oprávněná.

A tak se dnes těším z diskrétní přítomnosti svého dědy, děkuji mu za to, kým pro mne byl a jsem zvědavý na naše shledání.