Dnes je ten den, kdy ke mně Bůh mluví. Právě teď. Dokážu zaslechnout jeho hlas?

Možná právě prožívám chvíli, kdy mám pocit, že Boha nezajímám. Že jsem pro něj neviditelná. Že na mě zapomněl. Proč by měl mluvit právě ke mně?

Ale je to skutečně Bůh, kdo mlčí a zatvrdil vůči mně své srdce?
Nebo jsem to já, kdo nedokáže naslouchat a vnímat jeho přítomnost?

Někdy mi pomáhá podívat se zpátky. Kolik toho už pro mě Bůh udělal! Proč mu tedy po tolika zázracích znovu a znovu přestávám věřit, podobně jako Izraelité vyvedení z Egypta? Proč si stále stěžuji a jsem nespokojená? Co mi brání jít po cestě, která má svůj cíl – mou vlastní zaslíbenou zemi?

Když nad tím přemýšlím, uvědomuji si jednu věc. Mám totiž svou vlastní představu o tom, jak by měl můj život vypadat.

Boha do svého života sice zvu a otevírám mu své srdce, ale zároveň očekávám, že cesta, kterou jsem si sama vybrala, bude tou správnou k „zemi zaslíbené“. Tou, kterou Bůh bez výhrad schválí, a nebude mi do toho mluvit.

A když cítím, že by mě chtěl vést jinudy, přestávám naslouchat. Protože to není podle mého plánu.

Pokud na každé křižovatce ignoruji jeho hlas, nakonec ho přestanu vnímat úplně. Můžu si myslet, že jdu s Bohem, ale ve skutečnosti mu ve svém životě nedávám žádný prostor. Pohodlná cestička, kterou jsem si zvolila, ve skutečnosti k cíli nevede.

Zdá se mi, že pokud chci opravdu naslouchat tomu, co pro mě Bůh připravil, nestačí ho jen přizvat na cestu, kterou jsem si sama vymyslela. Je potřeba mu důvěřovat a jít tam, kam mě skutečně vede.

Bůh nikde neslíbil, že ta cesta bude pohodlná. Ježíš to na mnoha místech v Bibli připomíná. Zároveň ale dodává, že po nelehké cestě nás čeká život věčný a odměna v nebi (srov. Mt 5,11–12; Mk 10,29–30).

Takže co mi vlastně brání slyšet Boží hlas?

Je to strach, že by po mně mohl chtít něco jiného, než jsem si sama naplánovala? Obavy z obtíží? Nedůvěra, že mě provede každým údolím?

A možná ještě jedna otázka:
Chci ten hlas vůbec slyšet?

Právě dnes ke mně Bůh promlouvá.
Je jen na mně, jestli chci naslouchat.