„O nic nemějte starost.“ To se lehko řekne! Zvlášť když Bohu už nějakou dobu předkládáme své potřeby. Předkládáme a předkládáme – a Bůh mlčí. Nemoc pokračuje, vztah se nelepší, další noci jsou beze spánku… A k tomu nás může napadnout: Asi se nemodlím dost dobře. Asi nevěřím dost dobře… Jenže tím bychom ke všemu, co nás trápí, přidali ještě jednu starost: že ani před Bohem nejsme dost dobří.

Proto je důležité vzít vážně i slova: „ve všem“.

Bohu můžeme předložit opravdu všechno. I únavu z nevyslyšené modlitby. Zklamání, pochybnosti nebo vztek. Můžeme mu říct i docela obyčejně: „Bože, já nevím, jestli mě vůbec slyšíš, nebo jestli mě úplně ignoruješ...“ Nemusíme tu větu upravovat, aby zněla zbožněji. Vždyť i Ježíš na kříži volal k Bohu, proč ho opustil. Nevíme, proč Bůh někdy mlčí. A asi bychom to neradi vysvětlovali člověku, který už dlouho čeká na pomoc.

A "děkování" přitom nemusí znamenat, že máme být vděční za to, co nás bolí. Někdy ale můžeme zahlédnout alespoň drobnost: někdo zavolal, někdo s námi chvíli vydržel, dnes jsme se dokázali najíst. Snaha o vděčnost nám totiž někdy může pomoci znovu zahlédnout i dobré věci, které jsme ve své bolesti přestali vnímat… Ale někdy nemáme sílu ani na to. Ovšem i s tím můžeme přijít před Boha. Možná pak bude naše modlitba docela krátká: „Bože, mám starost. Pořád ji mám. A dnes už nemám sílu ti ji znovu vysvětlovat.“

Ani taková modlitba není nepovedená.
Je v ní člověk.
A právě ten přece může před Boha přijít.