Mnozí lidé mají rádi pravidla. Dávají jistotu. Ukazují, co se smí, co už ne, kde je hranice. A jsou potřeba. Jenže autor výše uvedeného citátu jako by říkal něco trochu provokativního: cílem není znát všechna pravidla. Cílem je dojít tak daleko, že je vlastně přestaneme potřebovat.

Když někoho opravdu miluji, nepotřebuji zákaz, abych mu neublížil. Nemusím si připomínat, že ho nemám okrást, ponížit, podvést nebo využít. To už je ve mně. A dokonce začnu vidět i další věci, které v žádném seznamu zákazů a příkazů nejsou. Všimnu si, že je někdo unavený. Že potřebuje zastání. Že potřebuje, aby mu někdo naslouchal. Všimnu si, že někdy je lepší ustoupit a jindy se naopak ozvat.

Zákon obvykle říká, kde už je červená čára. Láska se ptá mnohem víc: Co teď tomu druhému pomůže? Co mu dá prostor? Co mu neublíží?

Možná je to podobné jako s dítětem. Malému dítěti řekneme: „Nesahej na kamna.“ Nevedeme s ním dlouhou debatu o teplotě, popáleninách a fyzice. Prostě potřebuje pravidlo. Časem ale pochopí, proč tam to pravidlo bylo, a už nepotřebuje, aby nad ním někdo stál. Něco podobného se může dít i v našem nitru. Od „smím – nesmím“ se pomalu učíme přecházet k otázce: „Co je teď lásky-plné?“

Potom přikázání nejsou zbytečná. Jen už nejsou cílem. Jsou spíš zábradlím na cestě, než se naučíme chodit sami.

A možná právě o to Bohu jde. Ne vychovat dokonale poslušné lidi, kteří mají správně odškrtnutý seznam. Ale lidi, jejichž srdce je tak naladěné na lásku, že už nepotřebují být pořád hlídáni zvenčí.