S přáteli jsme se vydali na společnou dovolenou. Před námi byla daleká cesta. A protože jsme se těšili na to, co nás čeká, nepřipouštěli jsme si žádné velké potíže. Realita ale byla jiná. Cestou nás v noci potkala bouřka s nepříjemným lijákem, díky kterému jsme neviděli na krok, i když stěrače stíraly jak o závod. Pak nás čekaly několikahodinové kolony, kdy jsme stáli na místě, popřípadě jsme jen lehce popojížděli. Několik objížděk, zákazů vjezdu a nechyběl ani nesympatický pokyn GPS: „Přepočítávám… až to půjde, otočte se do protisměru.“ Ani defekt na autě nás neminul, a tak jsme do cíle dorazili se značným zpožděním, značně unavení, ale zároveň s velkou radostí. Byli jsme rádi, že jsme cestu v půlce nevzdali a rádi na tu cestu vzpomínáme. Také i proto, že jsme zakusili solidaritu a vzájemnou pomoc. Užili jsme si pak krásnou společnou dovolenou.

Jak podobná byla ta cesta našemu životu. Někdy si překážky, které nám brání jít dál, způsobujeme sami. Když si například myslíme, že jsme „mistry světa“, nezajímají nás problémy druhých, máme z něčeho strach, jsme závislí na čemkoli, nechce se nám druhým odpustit nebo je přijmout v jejich jinakosti…

Jiné překážky, které nám brání jít dál, nám mohou způsobit druzí lidé, někdy i velmi blízcí. Když jsme opouštěni, když nás zradí přítel, když nám někdo způsobí zranění, díky kterému se nemůžeme pohnout dál, a tak se ochromeni zastavíme na cestě.

Na naší cestě ale nejsme sami. Náš dobrý Bůh touží po tom, aby se každý z nás s ním setkal a byl šťastný. Je dobré za ním jít, protože on slíbil, že bude stále s námi a bude nám pomocí po celý náš život. Na nás je, abychom mu připravili cestu, abychom odstranili to, co nám brání vnímat jeho blízkost. A je-li nám tak těžko, že nemůžeme dělat vůbec nic, seberme síly a řekněme: „Pane, přijď.“

Advent je na odstraňování překážek čas příhodný, protože především je to čas ztišení. Je to čas krátký, kéž nám neproklouzne bez povšimnutí.