Výzva apoštola Pavla – "když stojíš, dej si pozor, abys nepadl" – je vlastně dost trefná. Nabádá mě k průběžné sebereflexi a zamyšlení, proč vlastně dělám to, co dělám. Ale upřímně – kdo z nás má rád, když ho někdo takto napomíná? Kdo rád slyší, že si má dávat pozor, aby nepadl? A už vůbec ne, že jeho spása není na beton jistá! Moc nás takovéto hlášky netěší.

Jenže Pavlovi nejde o to, zkazit mi náladu nebo mě zahnat do kouta. Spíš mi pomáhá vrátit se nohama na zem, do reality, kde je pevnější půda pod nohama než na vratké iluzi jistoty.

Pavlova výzva je tak přímočará, že mě usadí dřív, než ji stihnu ignorovat a zabouchnout před ní dveře. Připomíná mi, že se občas rád dívám jen tam, kde je to pohodlné, a že moje motivace nemusí být vždycky úplně čisté. Učí mě, že jediná opravdová jistota je žít v nejistotě – a v ochotě připustit si i vlastní omyly.

A co s těmi omyly, přešlapy, hříchy? No, nejlepší je prostě je nabídnout Božímu milosrdenství. Protože Ježíš nepřišel pro ty, kdo si myslí, že už mají všechno vyřešené a mají všechno v paži, ale pro nás, kteří občas klopýtáme. A ruku na srdce – kdo z nás do téhle kategorie nepatří?

-redakčně upraveno-