Mladík se z tohoto příběhu se snažil do puntíku plnit to, co mu nařizovala židovská víra, aby tak mohl dosáhnout cíle svého života. Avšak chyběla mu jakási lehkost, nadhled, souvislosti - jedním slovem moudrost…

Moudrost se zpravidla připisuje starým lidem. Ale i u nich máme mnohdy jinou zkušenost: děda sbírá všechno, co „bude jednou potřebovat“, a tak se z jeho bytu stává velká popelnice. Babička zas stále naříká a není s ničím a s nikým spokojená. Kde je pak ta „moudrost stáří“? Namísto moudrosti vidíme pak spíše bláhovost stáří.

Je pochopitelné, že s věkem člověku ubývají nejen fyzické síly, ale i úsudek a síla vůle. Nikdo od seniorů neočekává výkony odpovídající člověku v plné síle. V kontrastu s tím ale na povrch mnohdy vycházejí jejich špatné vlastnosti a návyky, které po celý život jen potlačovali silou, ale neřešili je u kořene. A v tom právě možná spočívá růst v moudrosti, která se u někoho může naplno projevit právě třeba až v seniorském věku. Neboť to, jak se u nás jednou bude projevovat „moudrost stáří“, se připravuje už od našeho mládí. Každý den, každým naším rozhodnutím a jednáním.

Moudrost totiž nesídlí
v mozku ani ve svalech,
ale v srdci. A srdce nestárne.

Je proto třeba začít hned, v této chvíli, ve věku, ve kterém se právě nacházíme, a připravovat se tak, aby náš život mohl jednou dozrát a vykvést do moudrosti. Jak? Zasévat do srdce semínka dobroty a moudrosti, aby mohla růst. Nechat růst své srdce. Protože srdce nezradí, na rozdíl od našeho mozku a svalů.

Plnit přikázání, o kterých se v evangeliu zmiňoval onen mladík, je jistě dobře. Ale stačí to? A k tomu navíc bychom prý ještě „měli být pokorní, skromní, laskaví a odpouštějící…“ Ale kdo tohle všechno dokáže? Navenek možná jen farizeové. Přijměme Ježíšovu nabídku: Opusťme všechny iluze o vlastní síle, inteligenci, majetku, o svých jistotách, odevzdejme je do Ježíšových rukou a následujme ho. Protože on jediný dokáže i naše slabosti proměňovat v sílu a moudrost.

„Bože, nauč nás počítat naše dny,
ať dojdeme k moudrosti srdce.“ (Ž 90,12)