Copyright 2019 - Římskokatolická farnost Konice

Seznam článků

Celý liturgický život Církve se soustřeďuje ve slavení eucharistické oběti a svátostí. Všechny svátosti jsou setkáním s Ježíšem Kristem, protože on sám je svátostí všech svátostí. Svátostí je sedm:

Svátosti iniciační - uvádějí člověka do křesťanského života:

Křest nás spojuje s Ježíšem Kristem.
Biřmování nám uděluje jeho ducha.
Eucharistie (svátost oltářní) nás s ním sjednocuje.

Svátosti uzdravující:

Svátost smíření (pokání) nás usmiřuje s Ježíšem.
Svátost nemocných - skrze ni nás Ježíš uzdravuje, posiluje a utěšuje.

Svátosti společenství a poslání:

Svátost manželství - v ní nám Ježíš přislibuje svou lásku v naší lásce a svou věrnost v naší věrnosti.
Svátost kněžství - v ní mohou kněží odpouštět hříchy a slavit mši svatou.


Křest

„Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha svatého, nemůže vejít do království Božího“
(Jan 3,5).

„Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“
(Mt 28,19).

Křest je cestou z říše smrti do života; je branou do církve a počátkem trvalého společenství s Bohem. Křest je zásadní svátostí a předpokladem pro všechny ostatní svátosti. Sjednocuje nás s Ježíšem Kristem, zahrnuje nás do jeho výkupné smrti na kříži, a tak nás vysvobozuje z moci hříchu, očišťuje  od všech osobních hříchů a umožňuje nám s ním vstát z mrtvých k životu, kteý nekončí. Protože křest je smlouvou s Bohem, musí člověk k němu říci své osobní „ano“. K tomuto „ano“ vede cesta učení se, přípravy a obrácení - katechumenát - obvykle trvající jeden rok. V případě křtu malých dětí vyznávají víru jejich rodiče jako zástupci a kmotr jako jejich pomocník ve výchově dítěte ve víře.

Církev se od svého prvopočátku drží tradice křtít malé děti. Má to jediný důvod: ještě než se my sami rozhodneme pro Boha, Bůh se již dávno rozhodl pro nás. Křest je tedy milost, nezasloužený dar od Boha, který se nás bezpodmínečně ujímá. Proto věřící rodiče, kteří si přejí pro své potomky jen to nejlepší, žádají křest, ve kterém je dítě osvobozeno od vlivu dědičného hříchu a vyrváno z moci smrti.

Křest je tedy ze všech svátostí nejpotřebnější, protože bez křtu nikdo nemůže být spasen a nemůže přijmout ani ostatní svátosti.

krest


Biřmování

Biřmování je svátost, která dovršuje křest a ve které jsme zahrnováni dary Ducha svatého. Ten, kdo se svobodně rozhodne žít životem Božího dítěte a kdo požádá o Ducha svatého skrze vkládání rukou a pomazání křižmem, dostane sílu stát se slovem i skutkem svědkem Boží lásky. Stává se tak plnohodnotným a zodpovědným členem katolické církve.

Už ve Starém zákoně Boží lid čekal na to, až bude vylit Duch Páně na očekávaného Mesiáše. Ježíš žil svůj pozemský čas v mimořádném Duchu lásky a dokonalé jednoty s nebeským Otcem. Tento Ježíšův Duch byl „Duchem svatým“, kterého Izrael toužebně očekával. Byl to tentýž Duch, kterého Ježíš přislíbil svým učedníkům, týž Duch, který sestoupil padesát dní po Velikonocích o svátku Letnic na apoštoly. A je to týž svatý Ježíšův Duch, který sestupuje na každého, kdo přijme svátost biřmování.

Při biřmování je duši pokřtěného křesťana vtištěna nesmazatelná pečeť, kterou lze přijmout jen jedenkrát a která působí vzrůst křestní milosti. Biřmování může a má přijmout každý katolický křesťan, který přijal svátost křtu a je ve stavu milosti - tedy bez smrtelného hříchu. Svátost biřmování uděluje za normálních okolností biskup. Je-li to třeba, může k tomu bistup pověřit nějakého kněze. V ohrožení smrtí může biřmovat každý kněz.

birmovani


Svátost oltářní

Jedno dítě se zvědavě tázalo rodičů, co lidé dělají, když každou neděli chodí do kostela. Dostalo odpověď: Dělají to, co Ježíš při poslední večeři přikázal.

Slavení eucharistie je jádrem křesťanského společenství. Právě v ní se církev stává církví.

Svátost oltářní je tělo a krev Pána Ježíše pod způsobami chleba a vína. Pán Ježíš ustanovil svátost oltářní takto: Při poslední večeři vzal chléb, požehnal jej, lámal a podával apoštolům se slovy: „Vezměte a jezte, toto jest tělo mé, které se za vás vydává.“ Podobně vzal kalich s vínem, požehnal jej a podával apoštolům se slovy: „Vezměte a pijte, toto jest krev má, která se za vás vylévá. To čiňte na mou památku!“

Ten kdo chce přijmout svaté přijímání, musí být katolík. Pokud by si byl vědom závažného hříchu, musí se předtím vyzpovídat. Než přistoupí k oltáři, měl by se usmířit s bližními. Každé svaté přijímání nás hlouběji spojuje s Ježíšem Kristem, činí nás živými články Kristova těla, obnovuje v nás milosti, které jsme přijali ve křtu a v biřmování a posiluje nás v boji proti hříchu.

eucharistie


Svátost smíření

„Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky“ (Mk 2,17).

Svátost smíření se také nazývá svátost pokání, odpuštění, obrácení nebo též vyznání (zpověď). Svátost pokání usmiřuje hříšníka s Bohem.

Křest nás sice vyprošťuje z moci hříchu a smrti a uvádí nás do nového života Božích dětí, ale neosvobozuje nás od lidské slabosti a od náklonnosti ke hříchu. Proto se potřebujeme znovu a znovu usmiřovat s Bohem. Tu možnost nám poskytuje svátost smíření.

Sám Ježíš ustanovil svátost smíření, když se o velikonoční neděli zjevil svým apoštolům a vyzval je: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (Jan 20,22a-23).

Jediný Bůh může odpouštět hříchy. „Odpouštějí se ti hříchy“ (Mk 2,5) mohl Ježíš říci jen proto, že je Boží Syn. Tuto službu smíření předal svým apoštolům, jejich nástupcům biskupům a jejich spolupracovníkům - kněžím.


Svátost nemocných

„Aby se naplnilo, co řekl prorok Izaiáš: Vzal na sebe naše slabosti a nesl naše nemoci“ (Mt 8,17)

Svátost nemocných může přijmout každý věřící člověk, který se ocitá v závažném zdravotním stavu či situaci. Tuto svátost může člověk přijmout v životě vícekrát. Smysl tato svátost má pro lidi všeho věku, má-li člověk například podstoupit závažnou operaci. Mnozí tuto svátost spojují se svátostí smíření; pro všechny případy chtějí předstoupit před Boha s čistým svědomím.

Podstatou obřadu při slavení této svátosti je modlitba spojená s pomazáním čela a rukou posvěceným olejem.

Svátost nemocných uděluje útěchu, pokoj a sílu a nemocného v jeho nouzi a utrpení spojuje hlubokým poutem s Kristem. Vždyť náš Pán sám na svém těle prožil náš strach a úzkosti i naše bolesti. U mnohých tato svátost vede k tělesnému uzdravení. A chce-li Bůh někoho povolat k sobě, dává mu v této svátosti sílu ke všem tělesným i duševním zápasům na jeho poslední cestě. Nemohl-li se nemocný vyzpovídat, působí svátost nemocných také odpuštění hříchů.

Udělování svátosti nemocných je vyhrazeno biskupům a kněžím. Ježíš Kristus mocí jejich svěcení jedná skrze ně.


Svátost manželství

Svátost manželství vychází ze slibu muže a ženy před Bohem a před církví, který přijímá a stvrzuje Bůh, a naplňuje se fyzickým sjednocením obou partnerů. Protože Bůh sám zpečeťuje pouto svátostného manželství, zavazuje tento svazek až do smrti jednoho z partnerů. Svátost manželství si udělují muž a žena navzájem. Kněz nebo jáhen pouze svolává požehnání na novomanžele, jinak je pouhým svědkem, že manželství bylo uzavřeno za splnění náležitých podmínek a že manželský slib byl složen úplně a veřejně. Manželství může být uzavřeno pouze za předpokladu manželské shody, tj. když muž a žena chtějí vstoupit do manželství dobrovolně, beze strachu nebo nátlaku a když jim v tom nebrání žádné další závazky (např. již existující manželství nebo slib celibátu).

Ke svátostnému manželství nutně patří tři prvky:
1) svobodné ano, 2) dobrovolné přijetí celoživotního výlučného vztahu, 3) otevřenost k přijetí potomstva

Avšak tím nejhlubším v křesťanském manželství je vědomí obou partnerů: Jsme živým obrazem lásky Krista a církve.

Manželský slib:
„Já X, odevzdávám se tobě Y a přijímám tě za manžela/lku. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu mi pomáhej Bůh.“

Přijetí svátosti manželství předchází příprava snoubenců.


Svátost kněžství

Tomu, kdo přijímá svátost kněžství, je dána zvláštní účast na Kristově kněžství, která se kvalitativně liší od všeobecného kněžsví věřících. Svátostné kněžství je dar Ducha svatého udělovaný Kristem prostřednictvím církve.

Svátost kněžství má tři stupně:

biskupské svěcení (episkopát)
kněžské svěcení (presbyterát)
jáhenské svěcení (diakonát)

Na jáhna, kněze či biskupa může být platně vysvěcen muž, který přijal katolickou víru, byl v ní pokřtěn a který je pro tento úřad povolán církví. Duch svatý vtiskuje knězi nezrušitelné duchovní znamení, jímž ho připodobňuje Kristu knězi a uschopňuje ho jednat jeho jménem.

 

Kontakty

Římskokatolická farnost
Konice,
Smetanova 101, Konice

farář: P. Milan Ryšánek

tel.: 582 396 370, 731 402 096

fakonice@ado.cz