Nic nedokáže zcela nasytit naše touhy 

Pohlédneme-li do svého nitra, zjistíme, že nic nedokáže zcela nasytit naše touhy a očekávání. Narodili jsme se totiž proto, abychom byli s Bohem, který jedině může naše srdce naplnit.  A právě Advent nám klade před oči radost očekávání. Očekáváme Boha, který nás nekonečně miluje a zároveň On očekává nás. Z tohoto hlediska to znamená žít život v jakémsi zasnoubení. Nejsme ponecháni sami sobě a nejsme sami.

Život člověka je plný obav

Život člověka je plný obav a strachu: z nemoci, z politické situace, z nezaměstnanosti, ze stavu životního prostředí, z lidí kolem sebe, z násilí, z toho, že něco nedokážeme, že nebudeme přijati, strach z toho, že naše úsilí vyjde naprázdno. Strach z toho, že se svět nezmění... Na tuto ponurost odpovídá advent „lékem antiobav“. Člověku, který je sražen k zemi strachem, adresuje biblické evangelium dvě typicky adventní slova: „Vzpřimte se a zdvihněte hlavu“ (Lk 21,28). Když strach sráží k zemi, Bůh napřimuje; když zápory nutí dívat se dolů, Ježíš umožňuje pozvedat hlavu k nebi, odkud přijde. Nejsme totiž dětmi strachu, nýbrž Božími dětmi.

Pozvedněme oči k nebi

Přijměme proto tuto adventní výzvu: povstaňme z pohodlí, které působí lenost, povstaňme ze zahleděnosti jen do sebe, kterou chřadne nitro. Postavme se na nohy, pozvedněme oči k nebi. Zakusme i potřebu podat pomocnou ruku bližnímu. A pak útěcha, kterou dovedeme dát druhým (srov. 2 Kor 1,3), zahojí náš strach. 

Přeji nám všem, abychom advent prožili jako dobu radostného očekávání.

Protože
i my
jsme
očekáváni!