Myslím si, že mnozí z nás v životě zažili situaci nebo období, kdy jsme se cítili jako v hluboké jámě, ze které není úniku. Možná jsme do ní spadli vlastní vinou, protože jsme provedli nějakou hloupost, možná nás do ní hodil někdo jiný, možná jsme se v ní ocitli, ani nevíme jak… Ať tak či tak, pocit bezvýchodnosti dokáže člověka naprosto paralyzovat, zatemnit mysl a všechny vyhlídky do budoucna vypadají černě.

A jako by nebylo dost na tom, „být na dně jámy“. Navíc ještě stojíme v nějakém „bahnitém kalu“, nejspíš zapáchajícím… Chvíli se možná zabydlíme v pocitu lítosti, ale po nějakém čase většinou zatoužíme po pevné půdě pod nohama a chceme ven…

Jak to udělat? Jak se znovu postavit na nohy a vyhrabat se z jámy? Jde to vůbec?

Jistě, můžeme zvolit různé strategie, kterými se budeme snažit dostat ven. Možná si budeme chtít uchovat jakousi zdánlivou hrdost a rozhodneme se, že si poradíme sami – připravme se ale na zdlouhavou, náročnou a vyčerpávající cestu s nejistým výsledkem. Možná si necháme pomoci od někoho druhého – to už je snazší cesta, která jistě může vést k cíli. Na kamenech pomoci se nakonec z jámy třeba dostaneme… Proč ale nedoplnit své snahy a lopocení ještě o Boží pomoc? Bůh nám může nabídnout tu nejvyšší možnou podporu. Nezáleží na tom, proč jsme se ocitli v jámě. Snad se bojíme ho zavolat, protože se stydíme, je nám trapně, bojíme se, že nás zavrhne nebo že nás bude ignorovat… On ale chce přijít do naší situace a vložit pod naše nohy skálu, abychom mohli snáze udělat krok k vysvobození. Tyto naše kroky mohou vést možná jinudy a jinak, než, než bychom chtěli a očekávali, ale zaručuje se za ně sám Bůh.

Rozhodnutí, jak budeme své temné období řešit, je tedy jako vždy na nás. Nenechme se limitovat falešnými představami o Bohu, ve kterých jsme mu lhostejní nebo ve kterých ho vidíme jako krutého a trestajícího. Vsaďme na milosrdného, odpouštějícího a nápomocného Boha, který neodmítá naše prosby a nabízí cestu vykoupení.