Představte si, že si na letní dovolené vyjedete na noční projížďku lodí po nějakém jezeře.  Na lodi je zkušená posádka, všechno je naplánované – včetně grilování. Jste v pohodě… Jenže počasí se náhle změní, spustí se bouřka, déšť a klidná hladina se promění v rozbouřenou. Loď se rozkymácí a dostane se do potíží (včetně grilu, který spadl do vody!). V takové chvíli může nastoupit stres, strach a třeba i panika.

Co by se však stalo, kdybychom uprostřed takové situace spatřili někoho, jak kráčí po hladině přímo k nám? Asi bychom byli v šoku, jako tehdy učedníci. Často to v našem životě bývá podobné. Bůh k nám v našich nečekaných bouřích  přichází úplně jinak, než bychom čekali. Naše představy o jeho pomoci bývají často na hony vzdáleny od Božího jednání. Ne proto, že Bůh neumí utišit bouři, že by nás chtěl z nepochopitelného důvodu děsit, ne. Jen nás chce vést k tomu, abychom překračovali svá zaběhaná schémata a vedl nás k novým věcem a i k větší důvěře. Když se začnou sbíhat starosti, nečekané změny nebo nemoci, snadno sklouzneme k tomu, že se soustředíme pouze na tu pomyslnou bouřku a naše stereotypní způsoby řešení. Ježíš ale stojí uprostřed rozbouřené vody a říká: ´Neboj se! Dívej se na mě! Pojď.´

Pokud se soustředíme jen na své starosti a ztratíme Ježíše z očí, máme pocit, že se v daných problémech utopíme. Nemusíme ale propadat panice, i když nemáme věci pod kontrolou. Jen je potřeba neztratit ze zřetele Toho, který nás zve na cestu a říká: ´Neboj se! Dívej se na mě! Pojď.´

A když se začneme topit, stačí udělat to, co Petr:
natáhnout ruku a s důvěrou zavolat o pomoc.

Mít Ježíše před očima a spoléhat na jeho Slovo,
je lék na naše časté otřesy.

On nás nenechá utonout v našich bouřích.
A i když občas zakolísáme,
jeho ruka je vždy připravená nás zachytit
a dát nám šanci se zvednout a neutopit se.
Jen se jí chytit…