To, o čem mluví výše uvedený biblický citát, není jen nějaký zbožný ideál nebo teologická teorie.

Díky víře v Krista přijímáme novou identitu – jsme Boží děti. Padají mezi námi rozdíly. V Kristově pohledu jsme všichni stejní. Nezáleží na tom, kdo jsme navenek – muž, žena, úspěšný, neúspěšný... Ježíš nás svou láskou spojuje. Před jeho tváří nejsou žádní privilegovaní, žádní opomíjení. 

Právě k tomu nás Kristus zve. Do této skutečnosti můžeme již nyní vrůstat, protože jednou nás to definitivně čeká. Ať se to někomu líbí, nebo ne.

Kristus mezi námi sice není nyní fyzicky přítomen, ale je v každém z nás. Pokračuje ve svém díle skrze každého z nás. Jako jeho děti jsme nositeli jeho přítomnosti a lásky. Každý máme své místo. Každý máme svůj úkol.

Pane, děkuji, že smím být Tvým dítětem. Pomáhej mi chápat velikost této skutečnosti, abych uměl dávat stejnou důstojnost i druhým. A dej, ať nesu Tvou přítomnost a lásku, i když mě to bude něco stát.

-redakčně upraveno-