Ve dnech radostných a šťastných se zdá být modlitba snadná. Přesně vím, zač děkovat a o co prosit. Bez vnitřních rozporů jsem plna naděje, že všechno má své místo a svůj smysl.

V našich životech ale nejsou jen krásné dny, kdy se cítíme být silní a duchovně naplnění. Objevují se i dny, kdy jsme slabí, plni pochybností, strachu a pokušení. Dny, kdy nic nemá své místo ani smysl. Mělo by být snadné se modlit za to, abychom tento vnitřní stav opustili, a přeci není.

Nacházíme-li se pod hladinou našich slabostí, je až nemožné se nadechnout. Toneme, ztrácíme se v hlubině, nemáme sílu vyplavat, ze všech stran nás obklopuje chlad naší bolesti. Možná už nemáme ani sílu volat o pmoc.

Náš zachránce však není daleko. Je tu i ve chvílích, kdy nemáme slov, kdy nedokážeme formulovat, oč vlastně prosíme. Obklopuje nás tehdy, když nejsme schopni překročit vlastní stín a prosit o to, co je správné, protože to příliš bolí.

Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Přimlouvá se, táhne nás zpět nad hladinu k tomu, který rozumí a trpělivě čeká. Povznáší nás zpět k naději a radosti. S jeho pomocí se znovu nadechneme a Bůh, který zkoumá srdce, už ví, po čem skutečně toužíme.