Církev, vědoma si veliké důležitosti křtu pro věčnou spásu, již od počátku křtila nejen dospělé, nýbrž i děti. Ze slov Páně: „Nenarodí-li se kdo znovu z vody a z Ducha svatého, nemůže vejít do Božího království“ (Jan 3,5) vždy usuzovala, že ani děti nemají být vyloučeny z možnosti přijmout křest. Názvem dítě se rozumějí ti, kteří ještě nedospěli k vlastnímu rozumovému úsudku a nemohou tedy mít vlastní víru ani ji nemohou vyznávat. K pravdivému dovršení svátosti je však třeba, aby děti byly vychovávány ve víře, ve které byly pokřtěny. Jejím základem je svátost, kterou přijaly. Křesťanská výchova, která dětem právem náleží a ke které se rodiče a celé místní společenství zavazuje, má směřovat k tomu, aby děti především postupně poznaly záměr Boží vyjádřený v Kristu a tak životem dovršily víru, ve které byly pokřtěny. Tuto výchovu a lásku má dítě právo očekávat po křtu od rodičů, kmotrů a celého místního společensví věřících.

Dnes se křtí většinou malé děti brzy po narození. I pro ně platí: „Kdo uvěří a bude pokřtěn, bude spasen“ (Mk 16,16). Ale jak uvěří  děti, které ještě nemají užívání rozumu ani svobody? Za ně myslí a rozhodují rodiče. Tak zní přirozený zákon. Rodiče rozhodují o svých dětech ve věcech čistě pozemských, ale také v otázkách svátosti křtu. Proto církev žádá, aby se rodiče na křest svých dětí připravili a aby slíbili, že dají dítěti, až to bude možné, také dostatečnou náboženskou výuku a výchovu. Kdyby rodiče nechtěli nebo nemohli slíbit před křtem dítěte, že tuto povinnost jsou ochotni plnit, nemohl by kněz dítě pokřtít. Takové dítě by se mohlo dát pokřtít později, až bude moci o sobě rozhodovat a pochopí, že ve křtu přijímá víru v Ježíše Krista, Božího syna, a bude ochotno podle jeho učení žít.