Trpělivost v čekání je téma, které mě provází prakticky celým životem.
Už jako dítě jsem často slýchala: „Musíš být trpělivá“ nebo „Dočkej času jako husa klasu.“ Popřípadě „Kdo si počká, ten se dočká.“ Nesnášela jsem pobídku k trpělivosti. Vůbec jsem nevěděla, jak mám vydržet ten pocit napětí, unést touhu, těšení… Proč musím pořád jenom čekat?

Vždy jsem věděla, že jsem netrpělivá a toužím po okamžitých řešeních.
I v touze po věcech, které jsou samy o sobě dobré – v touze sloužit Bohu, konat nějaké dobré dílo… Proč mi to, Bože, nedáš hned? Vždyť tady jsem a čekám…

Vlastně mě nepřekvapilo, že jsem před lety, kdy jsme s manželem zažívali téměř likvidační krizi našeho vztahu, zaslechla v modlitbě jemné a tiché Boží slovo: „Trpělivost, dítě.“ A má odpověď? „To snad ne, to si ze mě děláš legraci. Zase?“

Stálo ale za to nakonec přijmout Boží slovo do srdce a řídit se jím.

Trpělivost neznamená jen pasivní čekání se založenýma rukama. Autor výše uvedeného biblického citátu, který mluví o trpělivosti, zmiňuje rolníka, který čeká na drahocennou úrodu. Čeká snad rolník, až se vše udělá samo? Ne, připravuje půdu, seje, stará se o pole, chrání ho před škůdci a odstraňuje plevel, připravuje se na sklizeň. To vše s vírou, že jednoho dne sklidí hojnou úrodu.

Když mě tehdy Bůh vyzval k tomu, abych byla trpělivá, nechtěl po mě, abych si založila ruce a pasivně čekala, ale abych mu důvěřovala a poctivě dál pracovala, zatímco on se postará o to, že vichřice, škůdci ani plevel naše manželství definitivně nezničí. Útoky na naše pole jsme přestáli a Bůh mě navíc naučil trpělivě čekat, trvalo to pár let.

 Scénář s čekáním a výzvou k trpělivosti se během života průběžně a v různých obměnách opakuje snad u každého z nás. Nemusíme ale čekat s trpkostí a naštváním. Můžeme očekávat Boží zaslíbení s vírou, nadějí a možná i zvědavostí, co si pro nás Pán připravil. Můžeme svědomitě pracovat na tom našem vlastním poli a konečný výsledek naší práce svěřovat do rukou Toho, který nám jednoho dne daruje hojnou úrodu.