Všichni toužíme, aby nám někdo naslouchal, aby nás přijímal a měl nás rád. Je ale možné, aby tyto naše touhy byly naplněny?

Odpovědí nám může být pohled na Boha, který – jak jako křesťané věříme - je Bohem v Trojici. Říkáme, že věříme v Boha Otce, Syna a Ducha sv. Co nám tento Boží obraz odkrývá?

Věřit v Boha, který je Trojice, znamená vnímat a oceňovat v životě krásu plurality, pestrobarevnosti, mnohdy třeba i nejednoznačnosti. Jestliže v Bohu samém je pestrost, nemůže mě ohrozit pestrost kolem mě. Jestliže existují čtyři evangelia, nemůže mě překvapit rozdílné chápání Ježíšova příběhu lidmi kolem mě. Pravdu nevlastním já jako jednotlivec. Slovy papeže Františka společně skládáme mnohostěn, všichni jsme obrazem Trojice.

Věřit v Boha, který je Trojice, taky znamená nepostavit život na egoismu, ale na lásce, na vztazích, na vycházení jednoho k druhému. Jestliže Bůh není samotář, ale vztah, nemůžu ani já odůvodnit to, že nejdu vstříc druhým lidem. Proto i já mohu a mám investovat do vztahů, dělit se o svůj život a přijímat to, když se někdo se mnou dělí zase o svůj život. Nikdo není ostrov, všichni jsme obrazem Trojice.

Věřit v Boha, který je Trojice, znamená taky ochotu měnit úhel pohledu. Vidět svět očima druhých. Vstoupit do dialogu. Naslouchat ne s cílem vytipovat slabá místa v argumentaci, ale s cílem nechat se obohatit. Jestliže se v Bohu snoubí různé úhly pohledu, také já mohu vnímat a přijímat úhly pohledu druhých druhých, tak budu totiž obrazem Trojice.

Věřit v Boha, který je Trojice, znamená žít život, který je postavený na tom, po čem touží nakonec možná každý: Život postavený na lásce, harmonii, naslouchání a přijetí.

Jsem rád, že mohu věřit v Boha, který je Trojice.

-redakčně upraveno-