My lidé se mezi sebou často hodnotíme, poměřujeme, kdo je lepší a kdo méně dobrý. Vzájemně se hádáme, přeme, pomlouváme a odsuzujeme. K tomu pak ještě dodáváme vzájemné podezírání: „On mi to určitě dělá naschvál, to není jinak možné…“ A nejhorší je, když přesně „víme“, jak to ten druhý má, vždyť je to přeci jasné, protože když někdo takto jedná, znamená to, že…

Často mi na mysl přijde Exupéryho citát: „Správně vidíme jen srdcem“. Kdo z nás se dívá častěji srdcem, než očima? Když nás druzí pohoršují nebo rozčilují, z jakého pohledu je hodnotíme?

V biblickém citátu výše stojí, že „Bůh má soucit se všemi...“. Je snad Bůh naivní slaboch a bezmocný hlupák, když k nám má i přes všechny naše slabosti stále lásku a neustále nabízí další šance? Mohli bychom říct, že Bůh to s tou svou dobrotivostí daleko nedotáhne, protože dnešní svět není stavěný pro takové „dobráky“, ale pro ty, kteří si umí jít tvrdě za svým.  Někteří lidé by proto někdy spíše chtěli mít Boha – „tvrďáka manažera“, „autoritáře“, „pevnou ruku“, který (těm druhým) řekne: „Propouštím tě pro nadbytečnost“ nebo „V posledním kvartálu je tvůj výkon dost mizerný – máš padáka“...

Proč může být náš Bůh soucitný,
milosrdný a laskavý?  

Protože je silný a svrchovaný.  
Je tvůrce všeho a nikdo nemá větší moc než on.
Nepotřebuje si tedy autoritu dokazovat
autoritářstvím a tvrďáctvím.

Může být proto soucitný a milosrdný.
I k těm, kdo se od něho odvracejí.
Ale zároveň je i spravedlivý.

Bůh na nás vždy a za všech okolností hledí srdcem.
Chceme-li se mu přibližovat,
začněme se častěji dívat také tak.
Možná budeme překvapení,
co všechno uvidíme…

Redakčně upraveno