Ježíš kdysi poslal svých dvaasedmdesát učedníků do měst a vesnic, kam se sám chystal jít. Poslal je po dvou – snad proto, aby se navzájem podrželi, doplnili a učili se spolu navzájem vycházet a snášet se. Věděl, že je to může stát i víc úsilí, než kdyby šli sami. Ale také věděl, že tak budou víc připraveni nést jeho poselství nejen slovy, ale i novým způsobem života, který jim zvěstoval a do kterého se učili vrůstat.

Další velká věc, která při vyslání hrála roli, je Ježíšova důvěra. Nepotřeboval výkazy ani pravidelné kontroly. Prostě je poslal. Důvěřoval jim, že to zvládnou. To není samozřejmé. Dát někomu důvěru je vždycky trochu risk. Ale také je to dar – říct někomu: „Věřím ti. Máš na to.“ Důvěra je pro život důležitá, protože tím dáváme druhým pocítit, že mu věříme a bereme ho takového, jaký je.

Ježíš učedníkům dal zároveň moc přinášet pokoj. Ne řešit všechny problémy světa, ne všechny přesvědčit. Ale přinášet pokoj do jejich konkrétních osudů a míst, kde žili…

Možná se nám představa „přinášet Boží zvěst“ zdá moc náročná. Ale ve skutečnosti to může být docela obyčejné – být nablízku, naslouchat, nebýt lhostejní. A když se budeme držet Boha, když s ním budeme v kontaktu, dokáže si nás použít tak, že skrze nás bude k druhým přicházet naděje a pokoj.

Bože, děkuju, že mě posíláš i přes mé slabosti.
Nauč mě důvěřovat ti, že víš, kudy jít.
Dej mi sílu být tam, kde mě chceš mít –
a přinášet tvůj pokoj všude, kam vkročím.

-redakčně upraveno-