Matouš byl celník. A celníci byli v Ježíšově době považováni za „odpad společnosti“. Vybírali totiž od lidí daně i pro nenáviděný Řím a hlavně do vlastní kapsy. Většina Židů jimi proto pohrdala.

Ježíš však k Matoušovi přichází a jednoduše říká: „Pojď za mnou.“ Matouš všechno nechá a jde. Když pak zve Ježíše do svého domu a scházejí se tam další lidé s podobně špatnou pověstí, budí to u Židů pohoršení. V srdcích mnohých zbožných lidí to vře: „To nás Ježíš měl vybrat. To my si zasloužíme jeho pozornost.“

Je normální, že si za vzory vybíráme lidi, kteří něco dokázali, a obdivujeme ty, jejichž život přinesl dobré ovoce. Nesmíme ale zapomenout, že všechno začíná jinak. Bůh si nevybírá jen ty nejlepší, jako když se skládá fotbalový tým. Ježíš přichází k člověku i v jeho křehkosti. Přichází i ve chvílích, kdy se život nedaří, kdy člověk není druhým vzorem, kdy je slabý a tápe. Právě tam začíná příběh povolání.

A to může být pro každého z nás úlevou. Nejsme osloveni pro svou dokonalost. Ježíš ke každému z nás přichází i tehdy, když se nám věci nedaří, když podléháme smutku, prokrastinaci, nemoci nebo jiným lidským slabostem. Toto všechno může být součástí našeho života – a on nás přesto volá a počítá s námi.

Ježíšovo povolání je osobní, stejně jako u Matouše. V době, kdy buď splýváme s davem, nebo se uzavíráme sami do sebe, je důležité vědět, že Bůh zná a volá každého z nás jménem.

Jako by říkal: Nepotřebuji ideální podmínky. Potřebuji tebe a tvé rozhodnutí udělat krok, ke kterému tě zvu.

Ježíšova cesta je překvapivě prostá. Volá každého z nás k tomu, co může unést. Dává každému jedinečné dary, kterými může vnášet do světa dobro.

Stačí jen vstát z místa, kde právě jsme.
To je dnes jediná věc, která je potřeba.

Inspirováno Lomeckou vigilií  P. Josefa Prokeše na 10. neděli v mezidobí 7. 6. 2026