"Ve své třídě vždycky bezpečně poznám křesťany," vypráví mi kamarád, ateista a vysokoškolský pedagog, se kterým si občas povídáme o životě, náboženství a křesťanství.

"A podle čeho?" ptám se.

"Jsou mnohdy hrozně nesebevědomí."

Nerad to říkám, ale mám pocit, že v něčem má pravdu.

Někdy mi přijde, že se v křesťanských rodinách a společenstvích neučíme být světlem světa a solí země. Že snad svoji jedinečnou příchuť a své světlo považujeme za něco možná nebezpečného, špatného, dokonce snad i jako hřích. Že se od dětství učíme stavět světlo svého života a svých nadání pod nádobu, abychom snad náhodou nezpychli.

Skoro mi přijde, že stejným "nesebevědomím" někdy trpí celé komunity. Tak moc se bojíme, že se ve světě rozplyneme (to snad naše identita není příliš pevná?), že se radši stáhneme. Utíkáme do svých kostelů a bezpečných bublin, místo abychom dodali pokrmu světa chuť. Zůstáváme ukryti v kredenci a skrz prsty pak pozorujeme ty, kdo se odváží jít ven a „dochucovat“.

Ježíš přitom očividně počítá s tím, že jeho následovníci a následovnice budou ve světě.  Že nebudou se světem komunikovat přes plot, z bezpečí své zahrady, ale že se promísí, jako sůl. Že se nebudou křečovitě snažit být někým jiným, protože možná stačí, když budou tím, kým jsou, a nebudou se schovávat v šuplíku.

K čemu je totiž sůl ukrytá v šuplíku a světlo schované pod nádobou?

Mrzí mě, že má můj kamarád takovouhle zkušenost. A ještě víc mě mrzí příběh každého, kdo uvěřil lži, že jeho jedinečnost je nebezpečná, špatná, možná snad i hřích. Ale co mohou dělat? Snad jen znovu a znovu připomínat Ježíšova slova: lampy se nerozsvěcují proto, aby se schovaly. A tohle schovávání není posláním křesťanství.

Otázky k reflexi

• Kde mám tendenci své „světlo“ spíš schovávat než nechat svítit?

• Co konkrétně ve mně vyvolává strach být vidět – pýcha, odmítnutí, nebo něco jiného?